"Back in 1835, when Halley's comet was overhead, the same night those men died at the alamo, they say Samuel Colt made a special gun.He made it for a hunter...A man like us, only on horseback. The story goes he made 13 bullets. This hunter used the gun a half dozen times before he disappeared, the gun along with him. They say this gun can kill anything."

Deštové kapky se snášeli na vyprahlou zem západní Ameriky. Městečko Hill Valey se nořilo do závanu tmy, přinášející sebou blahodárnou vodu. Po několika měsících úmorného sucha začalo pršet. Tato noc však nebyla jen noc kdy nový život padá k zemi v podobě vláhy, byla to noc zrodu zbraně tak mocné a vyjímečné, že jí žádný smrtelník ani démon nikdy neviděl. Už před 25 lety se začal tento příběh psát. V době, kdy na divoký západ padla vlna pohrom, právě v této době byl uprostěd pustiny nalezen malý človíček. Nikdo nevěděl kde se tam mohl objevit, neměl žádnou rodinu ani identitu. Našla se však ochotná bezdětná rodina, která malého samuela přijala za vlastního. Postupem času když mladý Sam rostl objevoval v sobě schopnosti, které nikdo jiný neměl. Jeho vyjímečnost však byla už v tom, že se kolem něj od mala děli záhadné věci. V noci jeho 6 měsíců se do domu rodiny Coltových vloupal neznámý cizinec, zabil oba rodiče a malého Samuela si poznačil jako sobě rovného. Od té doby se lidé začali jejich domu stranit, říkali že je proklétý stejně jako to dítě. Samuel se toho času usadil u nové rodiny, u místního faráře. Jenže osud neměl lehčí ani později, jeho náhradní otec mu umřel v pouhých 8 letech a od té doby se musel postavit na vlastní nohy. Nikdo se s ním nepáral a ze Samuela se stal osamělí chlapík žijící v ústraní, o kterém se říkalo že mu už haraší. On však veděl své. Jeho schopnosti, jak již bylo psáno, se u něj začali oběvovat o mnoho roků později, to mu bylo 22let. Tu noc přesně za rok se dozveděl že byl vzplozen z násilí. Z něchtěného aktu, který zapříčinil to, že se ho jeho vlastní matka vzdala ze strachu jaké monstrum by se z něj mohlo stát. Byl počat jako nechtěný, násliným aktem mezi venkovskou dívkou a démonem. Zahořklým a nelítostným démonem, který kdysi býval anděl. Tu noc Samuel přísahal, že jeho život zasvětí zabíjení nadpřirozených příšer. Přísahal, že pomstí sebe i sobeckost své matky. Přísahal, že nebude mít klidu dokud z povrchu země nezmizí poslední nadpřirozená bytost. Veděl, že jeho schopnosti jsou darem i prokletím, ale konečně také veděl proč je má. V té době však netušil, že nikdy by jeho um nedosáhl takových rozměrů nebýt oné noci, kdy mu poprvé do života zasáhla smrt...Toto tajemství se měl dozvedět až později...
Statný muž s kamenou tváří stál uprostřed zpadlého náměstí v Hill Valey a kapky utvořili na jeho obličeji neprotupnou stěnu. Muži to však nevadilo, dál se snažil zachytit co nejvíc oněch blahodárných kapek vlastním obličejem a pocítit tak znovu život. Dnešní noc bude dlouhá a neobyčejná. Konečně došel ke svému konci a vše je připraveno. Dnešní noc se začně psát historie lovců v sedlech.....

Odhodlaně vykročil vstříc svému osudu. Konečně bude mít zbraň, kterou bude moci zabít každou stvůru na kterou narazí. Aspoň to byl jeho plán, nevěděl zda vyjde, ale doufal. Někde hluboko v srdci doufal, že se vše podaří. Dnes je ta noc, vybraná z mnoha jiných, musí se to povést prostě musí. Jeho kroky se i přes padající déšt rozléhali po celém náměstí Hill Valey a neodmyslitelně mířili jen za jediným cílem. Musí se pomstít za svůj osud, který mu byl přichystán ještě než se narodil. Nikdo nevěřil, že někdy bude dobrý, ani jeho vlastní matka, ale právě tato událost v Samuelovi duši zapříčinila, že se odhodlal vzepřít svému osudu. On nebude pouhou loutkou, nepřidá se na stranu zla a nestane se z něj to, čeho se jeho matka obávala. On nebude jako jeho otec,--- lovec si při vzpomínce na něj odplivl na zem. Tak hluboce ho již teď nenáviděl. „Ale prokázal jsi mi laskavost“ pronesl do přicházející noci statný muž, jeho pohled spočinul na staré kovárně, „já nikdy nebudu jako ty, to přísahám.“ „Budu lovec, a nejen to, bude ten nejlepší z nejlepších co kdy žili!“
Blesk protnul fialovou oblohu nastávajícího večera, a s jeho zaduněním se otevřela obrovská vrata kovárny. „vše je přichystáno Samueli, opravdu chceš tu dohodu udělat. Tvoji vlastní duši za to, že ti pomůžu vyrobit zbraň“ démonka se mocně rozchechtala, její smích byl dlouhý a protáhlý, na tváři lovce se objevil nepatrný úsměv. „Ach jak hloupý můžeš být, ale co čekat, nikdo tě nemohl naučit chytrosti, když se tě vlastní matka zřekla“ démonka se začala smát ještě více než předtím „ale Samueli, Samueli nač ten křivý usměv, neboj třeba mi ta pistolka ublíží, i když…..mezi námi o tom vážně pochybuji“ řekla šeptem, a její oči se mocnému lovci doslova vysmívali do tváře. On však zůstával v klidu „Možné je všechno, Loran“ odpověděl nic nenaznačujícím tónem, ale v jeho duši se té nevědomé ženě smál, nebylo zde nic čím by ho mohla naštvat. Samuel svým schopnostem věřil jak nejvíc byl vůbec schopný, věděl že bude fungovat a kdyby ne…jeho duši stejně nedostane, ona o něm neví nic, neví čeho je schopný, neví že právě ona je loutka v jeho rukou, nedokáže jí sice zabít, ale ublížit ano a možná ještě neznal všechny zákruty svého já…..s dalším příchozím bleskem se dveře kovárny zavřeli a náměstí utichlo ve tmě…

Byla to opravdu jedna z nejzajímavějších nocích v západní Americe. Takovou bouřku místní obyvatelé nezažili již řadu let. Všichni seděli doma a modlili se aby nenastali sesuvy půdy a jejich vesnice stojící pod úpatím hory nebyla pohřbena. Avšak v jednom domě nebyl nikdo s dřímajícím strachem v duši. V jednom domě nebyl nikdo, kdo by seděl skrčený a bál se, tuto noc si vybral a byla jeho.
Noc se již pomalu ale jistě začala vytrácet když se i výroba coltu chýlila ke konci. Žár, který sálal z kovářské pece byl dostatečně silný na to aby osvětlil celou místnost. Jen dvě postavy byly uvnitř. Jedna mladá žena a statný muž s tváři ze které vyzařovala moudrost. I když byl lovec ještě mladý, jeho rysy ve tváři prozrazovali něco jiného, jakoby se od ostatních lišil, skoro jakoby věděl něco víc než všichni ostatní. Ale nebyly to jen rysy jeho tváře, všechny jeho pohyby byly tak rozvážné, jako pohyby starce. Samuel se celou tu dobu díval do ohně neschopen od něj odtrhnout oči, už jen chvilka a bude tu okamžik který bud pohřbí všechny jeho naděje, nebo vzplane naděje v ostatních.
Kolt byl ještě celý žhavý. Železo bylo rozpáleno do ruda, avšak on sám vypadal obyčejně a nevině. 13 kulek položených vedle něho vypadalo stejně, avšak jejich síla měla ještě přijít. Loran se nevěřícně koukala na výjev před sebou „hmmm vypadá to Same, že tvůj koltík bude asi tak účinný jako střílet vzduchovkou do medvěda…cože si mi to povídal, když jsi se tak duchaplně rozhodl prodat mi svoji duši“ démonka se ušklíbla, moc dobře věděla co chtěl, ale pro její vlastní škodu si nebyla vědoma rizika „Ááh už to mám, ou ano chtěl si trošku mé krve na tenhle kolt, no upřímně ti říkám, žádná legenda z toho nevzejde, nikdo se nedozví že na tom svém skvělém koltíku budeš mít moji krev. Prosím tě snad si opravdu nemyslíš, že tě nechám jen tak jít. Nikdo se o té tvé pitomé pistoli nedozví ty hlupáku“ její oči se při posledním slově zlostně zableskly. Lovec koukal skrz její obličej, nic neříkal jen jí přezíral a čekal kdy skončí. Ve skrytu duše doufal, že je opravdu tak hloupá jak si myslel a jak nyní i vypadala..
„Ach jo, tak když to musí být“ Loran si přiložila ostří zahnutého nože na kůži a pár kapkami své krve pokapala ležící kolt i se všemi náboji. „Auuuč“ ušklíbla se démonka, ale její zranění se v žáru plápolajícího ohně samo zacelilo.
„Tak můžeme už jít? Nemám na tebe celý večer, jsou tu i jiný zákazníci, kteří potřebují mojí pomoc. To víš vlastníme jediný supermarket v kraji“ Samuel vzal kolt i s náboji do rukou, a pohrdavě se kouknul na démonku stojící před ním. „Ještě není dokončený“ řekl rozhodným hlasem a s těmito slovy se od šokované Loran odvrátil. Popošel k starobylému stolu z masivního dřeva a začal do koltu i nábojů vyřezávat znaky, které ho měli odlišovat od jiných koltů kdekoli na světě.
Poslední rýpnutí do držadla zbraně, práce byla hotova. Mladý muž se významně podíval na dílo, které vyrobil. Byl na sebe náležitě hrdý. Jeho plán tu po dvou rocích snažení a vymýšlení ležel přímo před ním. Zbývá už jen poslední zkouška řekl si v duchu a jeho koutky se zachvěli nedočkavostí. Loran byla vzteky bez sebe, celou tu dobu podupávala na místě a popoháněla Samuela ke spěchu. Konečně viděla, že je hotov, pohrdavě si odfrkla a přistoupila k lovci blíž. Samuel se vmžiku otočil. Nabitá zbraň v ruce mířila přesně doprostřed démonského čela. Jeho ruce byly klidné. Loran se na tváři objevil pohled zjevného vyděšení, z náhlého výpadu, pak se ale jen ušklíbla a dál tam stála s tím pohrdavým pohledem nadřazenosti. „Pamatuješ jak sem říkal že možné je vše, no tak tady máš odpověd, protože možné je opravdu vše“. Kulka proletěla skrz lebku a zastavila se o protější zeď. Z koltu v Samuelových rukou vycházel kouř a jeho držitel se nepokrytě usmíval. Démonka zůstala i s jejím samolibým úsměvem stát na místě, po chvíli jí však už ani vlastní kolena neunesla a její bezmocné tělo se zhroutilo na zem. Lovec stojící nad ní pozoroval jak v žáru ohně odchází i jiskra z jejích rudých očí…..

V místnosti nastalo zvláštní ticho, nebylo slyšet nic kromě obrovských kapek tříštících se o kluzkou střechu. Samuel tam stál a jen se díval, čas plynul nicotně a zvláštně, v tuto chvíli jakoby se dokonce zastavil, a on si neuvědomoval jak dlouho tam jen tak stál a díval se, užívajíc si ten pocit který mu naplňoval každičkou kost v těle. Ta vlna štěstí. Cítil to v každém zákrutu, každé buňce. Jeho oči se pomalu zalévali něčím, co doposud schovával hluboko uvnitř. Byly to slzy, ty malé známky pocitů se kterými si neumíme poradit se pomalu začali koulet po jeho tváři. Nebyla to však slabost, toto byly slzy štěstí. Samuel svému koltu věřil do morku kostí, ale vidět to na vlastní oči, dokonce tu moc cítit v rukou, to bylo víc než si kdy uměl představit. Poklekl na kolena stále držíc v rukou svou dokonalou zbraň. Jen tenhle malý moment v jeho životě si dovolil oddat se plně jeho pocitům, jen jeden den a pak už nikdy. Klečel na zemi a v duchu děkoval všemu co mu kdy pomohlo dojít k tomuto okamžiku, dlouhé roky čekal na tuhle chvíli a teď tu byla. Démonka byla opravdu mrtvá, sám viděl ten život pomalu se vzdalující z tohoto světa, není to jen sen, ta věc chvějící se právě teď v jeho rukou má opravdu neskutečnou moc. Moc která dokáže zabít kohokoliv. I jeho otce.... Samuel pevně zavřel své jantarové oči, a vychutnával si každičkou vteřinu. Je to naposled kdy dovolí svým citům proniknout napovrch. Když znovu oči otevřel, byl už zde jen odhodlaný pohled lovce....lovce který si jde pro svou kořist.
Samuel rozrazil dveře kovárny, rozběhl se po rozbahněném náměstí zalitém vycházejícím sluncem. Jedním dlouhým skokem se vymrštil na svého oře a s koltem houpajícím se bezpečně v pouzdru u pasu vyrazil vpřed...

Autor: SNlois