Okeene, Oklahoma
o 2 dny později
během odpoledne

"Zastav, Deane!"

"Hned!"

"Ani nápad." odvětil světlovlasý lovec ostře a stisknul volant ještě silněji. "Jak jsem řekl, nepotřebuju vystřídat."

"Hmm, to vidím. Podívej se na sebe do zrcadla. Jsi bledý. Nejspíš máš horečku a třesou se ti ruce." zaburácel Sam znovu. "Říkal jsem ti, že Sweetwater musíme nechat plavat. Teď je hlavní najít démona."

"Tohle nemůže dobře skončit. Ať si už konečně přizná, že to nezvládá. Vždyť není z oceli." zaskuhral mladší z bratrů v duchu.

Dean chápal, že má o něj bratr starost. Věděl, že se chová jako idiot. Jenže šepot, neustále se ozývající v jeho hlavě každým dalším okamžikem zesiloval a jediné, co mu pomáhalo zůstat při vědomí, byla neustálá přítomnost bolesti.

Od té doby, co opustili Quincy se zranění na jeho ruce vůbec nezlepšilo. Spíš se mu zdálo, jako by se řezná rána prodloužila a byla čím dál tím víc otevřená. Neustále krvácela. Nijak hojně, ale z nedostatku krve už se mu začalo dělat špatně. Bratrovi se o tom samozřejmě nezmínil.

Netušil, proč se vlastně chtěl vydat do Sweetwateru. Všechno se mu v hlavě motalo. Jeho hlavním cílem bylo najít žlutoočka a zabít. Přesto se mu v hlavě neustále opakovalo jediné slovo - Sweetwater. Proto teď seděl v Impale a zraněnou rukou křečovitě svíral volant. I kdyby ho chtěl pustit, nemohl. Potřeboval se ujistit, že ještě dokáže cítit bolest, že pojem realita se nevytratil z jeho myšlení.

Nevěděl, co má dělat. Cítil se nejistý, rozkouskovaný a zranitelný. Dělalo mu potíže vnímat mladšího bratra. Boj odehrávající se v jeho nitru ho úplně pohltil.

"Musím zastavit … musím. Nebo bych snad neměl? Proč zastavovat? Proč bych měl Sama poslechnout …? Zastavím. Pustím k řízení svýho chytrýho brášku. Chytíme spolu démona. Bude to jednoduchý. Zvládneme toho parchanta levou zadní. Musíme ho najít … . Je zodpovědný za smrt rodičů. Je zodpovědný za ten nesnesitelný šum v mojí hlavě. Hraje si se mnou. Pokouší se mě svést ze správné cesty."

"Zastavím, zastavím, … já teď musím zastavit!!!" Po tomto výkřiku, vycházejícím z nejniternější části jeho bytí, se prudce nadechl, zamrkal a šlápl na brzdu.

Náhlá změna rychlosti zastihla Sama zcela nepřipraveného. Hlavou narazil tvrdě do přístrojové desky a před očima mu začaly tancovat barevné hvězdičky.

Když se dostatečně vzpamatoval, zařval nasupeně: "Do háje , co si myslíš, že děláš? Už by ses měl uklidnit. Přiznej si, že to nezvládáš. Přiznej si, že potřebuješ pomoct. Musíš mi říct, proč …?!"

Mladý lovec zvedl hlavu, aby pohlédl bratrovi přímo do obličeje a ztuhl. Veškerá zlost ho okamžitě přešla.

Dean se nepřítomným prázdným pohledem díval někam před sebe. Jeho oči byly vodnaté a podivně bezbarvé a stružky potu stékaly po jeho obličeji. Bylo slyšet jeho nepravidelné oddechování.

Tmavovlasý muž úzkostlivě stisknul bratrovi rameno.

"Deane?"

"Brácho, uh, co se děje?"

Staršímu sourozenci se zatřepotala víčka. Také lehce zašilhal očima. Jinak však dál zůstával nehybný.

Samovi obavy rapidně vzrostly.

"Deane, jsi se mnou?" pokračoval tenkým nepřirozeně vysokým hlasem. "Prosím, řekni něco …. Cokoliv!"

Když se od bratra nedočkal sebemenší reakce, uchopil kliku u dveří a chystal se je otevřít, aby mohl přejít na druhou stranu a pokusil se dostat staršího bratra ven z auta. Náhle však něco těžkého narazilo do jeho levé ruky.

"Au."

Otočil se zpět k Deanovi a zjistil, že jeho bratr se dívá přímo na něj a všechny prsty své zdravé ruky má pevně obemknuté kolem Samovy levačky. Stisk byl tak silný, že ač si to starší sourozenec zřejmě neuvědomoval, zarýval své nehty agresivně do holé kůže.

"Po-potřebuju t-tvou pomoc." vyhrkl Dean třaslavým hlasem.

"Co? Brácho, jasně, že ti pomůžu. Ale co se proboha děje?" zvolal Sam.

Slova muže sedícího vedle něj ho překvapila. "Kdy naposled mě sám od sebe přišel požádat o pomoc? K čertu! Co to s ním ta žlutooká bestie provedla? Jak mu mám pomoct?"

"Oni … šeptají. Šeptají. Ať dělám, co dělám. Nechtějí přestat." pokračoval starší Winchester tiše.

Sam byl zmatený ještě víc.

"Kdo jsou - Oni?"

"Postavy. Nevidím je, ale vím, že tam jsou …. Už to nevydržím …. Chtějí-chtějí mě svést z cesty …. Přivést mě k šílenství."

"Deane, já taky nikoho nevidím. Nikdo tady není. Kde …?"

"V hlavě. Jsou v mojí hlavě. Stojí za tím démon. Oni poslouchají jeho příkazy. To on chce, abych zešílel. Já-já už s tím nedokážu déle bojovat. Nutí mě dělat něco, co nechci. Nevím, jak je to možné …. Same, vždyť já do toho pitomýho Sweetwateru jet vůbec nechtěl. Fakt nemám tušení, proč tam vlastně teď jedeme."

"Ale vždyť tam jedeme jen kvůli tobě? Proč bys tam chtěl jet, když tam vlastně nechceš?"

"On ně-nějakým způsobem mi podstrčuje svoje myšlenky. Je to čím dál horší. Opakuje je neustále dokola."

"Ale jakým způsobem se ti dokázal dostat do hlavy? zeptal se Sam. "Počkej, opravdu jsi k jezeru nechtěl? Ani trochu?"

Zoufalý výraz v Deanových očích tmavookému lovci dokázal, že jeho sourozenec bojuje se sebou samým. Viděl strach zračící se v každém záhybu jeho těla. Tak zoufale se snažil přijít na něco, co by jim pomohlo v pátrání. Cokoliv. Téměř necítil prsty levé ruky, jak ji jeho sourozenec neustále tiskl.

Sam se podíval na bratrovu zraněnou ruku a všiml si, že krev opět prosakuje obvazem. Snažil se najít příčinu takového krvácení. Přehrával si v hlavě všechny případy, které už vyřešili. Vzpomínal na nespočet kreatur a nadpřirozených bytostí, se kterými se za svůj život setkal. Většina z nich však útočila přímo a nebo se svoji oběť pokusila otrávit. Potom si uvědomil, že démoni nemusí působit pouze skrze duchy a fyzicky dotknutelné příšery. Náhle dostal nápad.

"Brácho, pusť mi ruku. Potřebuji se dostat k notebooku. Možná jsem na něco přišel."

"Pusť!" opakoval příkaz a dával si záležet na tom, aby byl jeho hlas pevný a klidný.

Několik dlouhých vteřin se nedělo nic. Nakonec Dean přeci jen uvolnil sevření a trhavým nepřirozeným pohybem položil třesoucí se ruku zpět na volant.

"Pro-promiň." utrousil, když uviděl škrábance, které bratrovi zanechaly na kůži jeho nehty.

"Pospěš si." dodal nejistě.

"O tom nepochybuj." pomyslel si Sam. "Moje prsty budou lítat po klávesnici tak rychle, že nepoznáš, ke které ruce patří."

Mladší Winchester položil notebook na klín a chvějícími se prsty ho zapnul. "Panebože, ať to není to, co si myslím."

"To není možné!" mumlal si Sam pro sebe. "Aby takový rituál fungoval, musela by se použít krev člověka, kterému je obřad určen. Jak by mohl získat jeho krev? Vždyť … ledaže by …"

Hrůzná skutečnost se rýsovala tmavovlasému muži před očima. "Bylo to plánované." vydechl. "Všechno si naplánoval. Mělo mě to napadnout dřív. Takovou řeznou ránu by nemohl způsobit obyčejný lovecký nůž. Deana nepořezal žádný opilec. Démon prostě využil nějakého hlupáka, aby mu pomohl s rituálem."

"Co zamýšlí? Proč se nám nepostaví přímo? Kde se vzal ten náhlý zájem o Deana? Zatraceně! Ať nás už nechá na pokoji!"

Ještě jednou se podíval na obrazovku, potom počítač vztekle zaklapl a obrátil svojí pozornost zpět k sourozenci. "Něco jsem našel, ale nebude se ti to vůbec líbit."

"Co?" sykl Dean skrze zaťaté zuby.

"Existuje jeden starodávný rituál nazývaný Metus Tenebrae. Latinská slova představující tmu a strach. Většinou byl využíván těmi, kteří svoji duši zaprodali ďáblu, někdy samotnými démony. Působil skrze jejich nenávist k určité osobě. Po úspěšném provedení rituálu se pak "vykonavatel" dostal do mysli své oběti. Narušoval její spánek a působil jí bolest. Jedině v případě, že oběť byla silnější než ten, kdo ji chtěl zničit, rituál nefungoval."

"Celé je to dost odporné. Našel jsem jen několik přísad, které se musely použít … Býčí krev, lidský jazyk, upíří tesák, muší křídla, brrr … . Už jen nashromáždění všech přísad muselo zabrat nejméně měsíc. Pak ještě samotná příprava. Poslední přísadu představovala vždy krev oběti."

Sam vydechl vyčerpáním. Když uviděl Deanovu strnulou postavu zeptal se: "Brácho, vnímáš mě?"

Starší Winchester zlehka přikývl.

Vysoký lovec pokračoval: "Způsoby napadení jsou u každého člověka jiné. Formují se tak, aby nepřítel mohl zasáhnout pouze nejcitlivější a nejzranitelnější místa. Deane, já … vidím jedinou možnost, jak tohle všechno skončit."

"A to?"

"Musíme démona najít a získat nůž, kterým tě bodli. Jedině tím jsem si jistý. Jenže, i když budeme mít úspěch, pořád bude mít nad tebou moc. Přiznám se, že nevím, co dělat. Zbytek dat někdo ze stránek vymazal. Budeme muset prohledat knihy a zapsat si každou věc, která by nám mohla být nějak užitečná. Ale na prohrabávání se knížkami nemáme čas."

"Už teď je pozdě." pomyslel si Sam.

"Kdyby mě chtěl jenom zabít, mohl by si vybrat nejméně ze stovky snadnějších způsobů." mumlal si Dean pro sebe. "Možná, že může vycházet z Metus Tenebrae, ale jemu jde o něco jiného. Je to, jako by mi patřilo něco, co chce získat za každou cenu a nemůže to mít. Co mám já a Sammy ne? Já nejsem ničím zvláštní. Nejsem médium, neohýbám lžičky ani nemám vize budoucnosti. O co tomu bastardovi jde?"

"Promiň, říkal jsi něco?" vyrušil ho z přemítání Sam.

"Uh, já … .ne, nic. Jen jsem přemýšlel o tom, co jsi mi právě sdělil."

Mladší sourozenec poznal, že Dean se mu se svými nynějšími myšlenkami svěřovat nechce a tak to zkusil z trochu jiného konce. Povzbudivě se usmál a zeptal se: "Vypadáš lépe. Hlasy přestaly?"

"Ne." odpověděl mu bratr neochotně. "Ale aspoň se ztišily. Je to zvláštní pocit. Jako by se mi je podařilo z hlavy částečně vytlačit."

"Vážně?" zapochyboval Sam, ale byl rád, že je bratrovi lépe. "Doufám, že mi nelže. Už by mohl pochopit, že v některých situacích vážně nemá cenu hrát si na drsňáka."

"Snad jo. Kam pojedem? Nějaké nápady? Já mám v hlavě úplně vygumováno."

"Stavíme se v nejbližší knihovně. Navrhoval bych Enid. Je to větší město, je blízko a podle toho, co jsem slyšel, v místní knihovně se dá najít mnoho cenných a pro nás užitečných knih. Podle mě máme celkem dost velkou šanci, že tam najdeme něco z toho, co potřebujeme. Vlastně, momentálně je to naše jediná šance. Navíc tam žije tátův starý známý Jeff Orlend, mohl by nám pomoct. Sice se specializuje na lov poltergeistů, ale kdo ví, třeba u něj taky něco najdeme. Když nic jiného, určitě nám poradí.

"Ok. Sedni si k řízení." zavelel Dean a snažil se, aby bratr nepoznal, jak blízko na pokraji zhroucení se nachází. "Dneska tě k sobě do hlavy nepustím. Ani tebe, ani tvý stínový kamarádíčky. Nech mě na pokoji. Nemám nic, co bys mohl potřebovat." vyzýval démona. "Proč jsi musel ublížit naší rodině? Proč jsi ji zničil?"

Hned jak dorazili do Enidu, začal se Sam vyptávat kolemjdoucích na místní knihovnu. Holohlavý stařec jim ukázal, kterým směrem se mají vydat, a upozornil je, že budova, ve které se knihovna nachází se právě rekonstruuje a je dočasně mimo provoz. Mladý muž starému pánovi poděkoval a se zasmušilým výrazem zatáhnul okénko.

"Skvělý." pronesl Dean kousavě. "Máme vááážně kliku."

"Co teď?" tázal se Sam. "K Jeffovi nemůžeme. Volal jsem mu a říkal, že se vrátí nejdřív zítra ráno."

"Co asi. Přemýšlej trochu." nabádal starší sourozenec bratra a zašklebil se při tom na něj.

"Ne, tentokrát si nemůžeme dovolit, aby nás chytila policie. Vloupání se do knihovny nepřipadá v úvahu." nesouhlasil vysoký lovec.

"Hele, sám jsi říkal, že nemáme čas. Vybavení s sebou máme a když jim pár knížek zmizí, nikdo si toho nevšimne."

"Deane." zkoušel mladší Winchester odporovat dál. "Knihy, které potřebujeme jsou staré a budou uloženy ve zvláštním trezoru. Určitě zjistí, že je někdo vzal."

"Neříkal si, že je tam fůra knížek o duchách, rituálech, satanismu, posednutích, vyvoláváních, woodoo a … no prostě věciček, který ti mají pomoct při takovém druhu práce jako je například ‚Naučte se, jak vykopat ducha z vašeho baráku.' nebo ‚Jak od sebe odehnat mrtvou přítelkyni.'? O jednu zaprášenou bichli víc nebo míň, kdo by se staral? Myslím, že momentálně je potřebujem mnohem víc než oni." hájil svoje počínání zelenooký lovec.

"Pořád mi strkáš pod nos, že mi chceš pomoct dostat se z té hluboké a pekelně husté kaše, ve které právě vězím až po krk a najednou děláš vědu z prohledání nějaké obyčejné knihovny. Zvážil si možnost, že tam třeba žádná z věcí, které právě potřebujem nebude? Jakou vlastně máme šanci, že něco najdem? Nemáme co ztratit, takže hoď zábrany za hlavu a jedem do … .

Zbytek věty už Dean nemohl dopovědět. Hlasy ukryté v jeho hlavě vylezly z tmavých koutů, ve kterých se schovávaly a vykřikly. Rozječely se ďábelským smíchem. Přestal vnímat okolí. Křičel, aniž si uvědomoval, co dělá. Celé jeho tělo zaplavila palčivá vlna bolesti. Dostala se i do míst, o kterých neměl ani tušení, že jsou součástí jeho těla.

Muka nepřestávala. Znovu vykřikl. Nekřičel však jen on. Spolu s ním jako by křičela každičká část jeho bytí. Sebe sama. Křičela i jeho duše.

Tak zoufale si přál, aby upadl do černé tmy, ale bezvědomí nepřicházelo. Ztratil pojem o čase. Bolest přicházela a odcházela. Její intenzita se zvyšovala. Když už se Deanovi zdálo, že ho roztrhá na kusy, hlasy utichly. Skryté postavy v jeho mysli zamlkly a stáhly se zpět do záhybů v jeho mysli. Netušil, kam zmizely, ale zůstaly nedílnou součástí jeho těla. Věděl jen, že ho budou pronásledovat dokud nenajde žlutookého démona.

"Asi máš pravdu. Zábrany musí stranou." povzdechl si Sam. "Jedeme omrknout knihovnu. Podíváme se, jaká jsou bezpečnostní opatření, kolik je tam zadních východů a zjistíme, kde v přízemí by se zhruba tak mohl nacházet sejf s knihami."

Protáhl si nohy a pohlédl na bratra.

"Je ti něco?" dotázal se hlasem plným účasti. Když uviděl, jak se Dean podivně tváří. Připadalo mu, že za celou dobu, co spolu sedí v Impale, zestárl jeho bratr nejméně o pět let. "Přísahal bych, že ještě před třemi minutami vypadal lépe. Ah, už taky vidím bludy všude. Potřebujeme se vyspat. Oba."

"Co-cože?" podařilo se Deanovi ze sebe vysoukat překvapeným hlasem.

Nic nechápal. Očekával, že jeho bratr bude šílet starostlivostí. Bude se vyptávat, co se stalo a bude se zajímat o démona. Jenomže on nic. "Musel přece vidět, jak se chytám za hlavu a svíjím se bolestí. Musel. Co se děje? Vždyť tohle bylo skutečné. Muselo být. Stalo se to. Stalo. Stalo."

Otřel si rukou čelo. Bylo horké. Jeho tváře žhnuly. V puse cítil trpkou příchuť železa. Byl vyčerpaný. Extrémně vyčerpaný. Bolel ho každý sval v těle. "Ten záchvat byl skutečný. Jak to, že Sam o něm neví? Celou dobu seděl přece vedle mě."

Odkašlal si a zeptal se bratra opatrně: "Neviděl jsi teď něco zvláštního? Nestalo se něco? Byl jsi celou dobu v autě?"

Hned jak to dořekl, začal na sebe v duchu nadávat: "Ááá, výborně, Deane, ty jsi vážně třída, tohle znělo vááážně nenápadně."

"Kde bych měl být?" pípl Sam a nakrčil zmateně obočí. Kousavě dodal: "Jsme v Enidu, sedíme v Chevroletu, černém postrachu silnic s osmi válcovým motorem, a dnes v noci se chystáme vloupat do místní knihovny. Už jsi v obraze?"

Vážně díky za info. Vole, tohle vím i bez tebe." obořil se Dean na mladšího bratra.

Vysoký lovec se na sourozence zamyšleně zahleděl. "Že bych něco přehlédl? Co mu zase přelítlo přes nos?" přemýšlel.

Sledoval pozorně bratrovy oči. Byly temné, smutné a plné bolesti. Také únavy. Samovi dokonce připadalo, že se třesou, ale jen na pouhý okamžik. "Začínám bláznit." Musel se sám sobě zasmát. "Jak by se někomu mohly třást oči?"

"Nikam jsem nešel. Právě jsi mi dodal spoustu přesvědčivých argumentů, které mě měly přesvědčit, abych ti odkývnul spoluúčast při krádeži. Nic divného jsem neviděl, jakákoliv podezřelá osoba v nedohlednu. S tebou se taky nic nedělo. Prostě a jednoduše všude je klid." odpověděl Sam smířlivějším hlasem.

"Dobře Same, já jen, že ... jsem myslel … . Uf, nech to plavat."

"Jdem se připravit na loupačku."

"Jen doufám, že se vůbec udržím na nohou." zaúpěl Dean v duchu. "Možná, že podle mýho malýho chytrýho brášky se nestalo nic. Podle mě se toho ale stalo až moc. Zatraceně moc."

"Vlastně je dobře, že o tom neví. Bylo by to jen další břímě naložené na jeho ramenou. Čím jich má míň, tím líp. Starat se mám já, ne on."

"Dělej. Pospěš si." naléhal Sam na staršího bratra. "Za chvíli tady budou policajti."

"Všechno mám pod kontrolou." prohlásil sourozenec klidným hlasem a pomalu vyndal z trezoru tři objemné knihy.

"Nechceš mi s tím radši pomoct?"

"Jasně, už běžím."

"Vážně potřebujem všechny tři? Jsou těžký jak kráva." stěžoval si Dean.

"Jo. Potřebujeme. Nevím, která přesně je ta pravá a proto vezmeme raději všechny. Máme štěstí. Nečekal jsem, že tady najdeme něco, co bychom mohli opravdu využít. Jak se zdá, Enid byla dobrá volba. Někdy si musím přečíst něco o jeho historii, mohlo by se nám to hodit při dalších lovech. Seber je a padáme pryč."

"No jo pořád, vždyť jdu. Nevím, čeho se pořád bojíš. Děláš jako by ses nikdy nikam nevloupal." utrousil starší Winchester, výsměšný tón jeho hlasu byl dobře zřetelný.

"Deane!"

"Co zas Same?"

"DEANE!!!"

"Já vím. Já vím. Už jsem na odchodu. Vážně." hádal se Dean na půl úst. "Lepší místo na výměnu názorů jsme si fakt vybrat nemohli najít."

"My se ale nehádáme." sykl Sam.

"Ne?! Tak aspoň můžem začít. Miluju spory. Není nad hádání se ve dvě v noci. Svítit si navzájem do obličeje baterkama, křičet na sebe, když kolem nás každou chvíli může projít noční hlídač. Jó, to je moje. Můžem si jich pár vrazit, roztřískat pár regálů s knížkama. Ukaž, co v tobě je. Stejně nemáš šanci. Víš, že tě vždycky přeperu." vyštěkl Dean kousavě.

"Říkám ti, že se nechci hádat. Taky se nechci nechat chytit. Prosím tě, uklidni se." žádal Sam bratra.

"Já jsem super úplně absolutně klidný. Mám snad nějaký důvod k tomu, abych klidný nebyl?" odsekl starší sourozenec.

"Chceš slyšet pravdu?"

"Od tebe?"

Dean pohlédl pohrdavě bratrovi přímo do očí. Ani se nesnažil nijak zakrývat vztek. Jeho oči žhnuly i mrazily zároveň. "Po pravdě, Samíčku, nechci. Mám těch tvých keců až po krk."

S těmito slovy se obrátil k vysokému muži zády, sebral jednu z knih, kterou položil na zem a mlčky opustil místnost.

"Hmm, mír, láska a rodinná pohoda všude kolem nás." povzdechl si Sam a nepřítomně složil obličej do dlaní. "A ty nejtěžší bichle, abych odtahal sám. Chová se jako by si myslel, že mu nechci pomoct. Idiot. Tupec. Tvrdohlavý mezek."

Věděl, že je toho na Deana v posledních týdnech moc. Největší starosti mu však přidělával pocit, že se znovu odcizují. Jejich bratrské pouto se opět začalo rozpadat. Připadalo mu, jako by každý z nich stál na opačném konci hluboké propasti a žebřík spojující oba konce jámy se bortil. Bezmyšlenkovitě popadl zbylé knihy, otřel otisky prstů z trezoru a vyrazil k autu.

Impala stála na prašné silnici, ukrytá za větvemi stromů před případnými slídily a hlídkami policejních vozů. Tmavovlasý muž se opíral rukama o zadní část vozu. Před sebou měl otevřené odcizené knihy a soustředěně se probíral nashromážděnými poznámkami.

Oči ho pálily únavou, v hlavě mu bušilo, ale výsledek celonočního hledání přinesl své ovoce.

Nevěřícně zakroutil hlavou. "Nedoufal jsem, že bychom v Enidu skutečně něco našli. Taková klika. Jak se zdá, štěstí se k nám přeci jen neobrátilo zády úplně. Kdo ví, jestli by se nám podařilo najít podobné knihy někde jinde. Dvě cenné písemnosti zabývající se obětními rituály. Metus Tenebrae je tady popsán sice jen na dvou stránkách, ale konečně máme čeho se chytit. Můžeme zúžit okruh pátrání a utáhnout smyčku kolem krku žlutookého démona."

S novou nadějí se zahleděl na oblohu a zavřel oči. Napadlo ho, že by vydržel v takové pozici stát hodiny. Na nic nemyslet, pozorovat východ a západ slunce, hodit všechny starosti za hlavu.

Jenže život nebyl z cukru. Měl úkol, který musel dokončit. Bylo na čase zbavit se rodinného prokletí.

Promnul si oči, protáhl se a šel vzbudit bratra.

Autor: Samabel